Znovu a znovu radostně sahám po textech Bohumila Hrabala. Proto jsem využil možnosti zúčastnit se exkurzního dne konference pořádané k 110. výročí autorova narození. Naslouchání těm, kteří se do tvorby fenomenálního vypravěče noří opravdu hluboko, bylo mimořádnou příležitostí k rozšíření literárních obzorů a také inspirací k další, mnohdy i opakované četbě a promýšlení jeho díla.

Dvacátýsedmý duben byl po předchozích mrazivých rozbřescích a studených dnech předělem k pravému májovému počasí. Po sedmé  jsem vyšel z Poděbrad, přes lázeňský park, který na mne působil živostí dění i v okamžiku tiché ranní prázdnoty podtržené jedinou běžkyní, k cyklostezce. Na ní mne až po Nymburk míjelo jen několik cyklistů/bruslařů, proto jsem si mohl po trase dosyta vychutnávat bohatou škálu jarních odstínů svěží zeleni a pěvecké výkony nakonec celkem deseti slavičích samečků.

Městečko, kde se zastavil čas působilo i pod zářící oblohou jako obvykle ospale a naše procesí poznání chtivých to jen lehce narušovalo svou početností. A pak, soulad zlatavé barvy a vůně sladu, říz postřižinského ležáku natočeného v lezavém chladu sklepa a vyneseného na slunce pivovarského dvora, v zahradě u Kubů se vyprávění poesiomatu mísilo s odpoledními paprsky pronikajícími korunami kerských dubů. Podařená sobota.