Jdi na obsah Jdi na menu

Studijní cesta do Vojvodiny - část 2

29. 9. 2014

Na konci září jsem se zúčastnil studijní cesty do srbské Autonomní oblasti Vojvodina. Jednalo se o devátý ročník vzdělávací akce organizované pro zástupce škol zřizovaných Královéhradeckým krajem s cílem poznávat systém školství v různých evropských regionech. Součástí cesty bylo rovněž setkání s českou komunitou v oblasti srbského Banátu, která je krajskou samosprávou KHK již déle než desetiletí podporována.

Cestovní zpráva pokračuje poznatky a informacemi na téma česká menšina.

 

Historie Čechů na území dnešního Srbska je spojena se snahou Marie Terezie vojensky stabilizovat po rakousko-turecké válce z let 1716–18 hranici s Osmanskou říší. 


První, převážně ekonomicky motivovaní (úrodná půda, daňové úlevy, budování domů, zdarma osivo pro první setbu) čeští kolonizátoři přicházeli koncem 18. století a jejich příliv vrcholil ve dvacátých letech 19. století (např. Češko Selo bylo založeno v roce 1822). 


Česká menšina zde vznikla až tzv. druhotnou kolonizací – Češi byli původně směrováni do hornaté a zalesněné oblasti dnešního rumunského Banátu (dnes cca 3000 Čechů) a odtud se části z nich podařilo získat povolení k přesídlení do nesrovnatelně úrodnějších nížin na území dnešního Srbska. Čeští zemědělci zde vytvořili prosperující společenství, které se úrovní péče o půdu stalo inspirací i pro srbskou majoritu.


Ve třicátých letech 19. století přicházejí Češi také do Bělehradu. Na rozdíl od Banátu se jednalo o nedostatkové odborníky mnoha oborů - lékaře, učitele, inženýry, umělce, mlynáře, pivovarníky, stavitele železnic a silnic, krejčí, …

V roce 1850 vznikla v obci Češko Selo první česká škola, a po první světové válce vznikají české jazykové kurzy v Bělehradě


Oblast srbského Banátu (obce Bela Cekva, Kruščica, Češko Selo, Gaj a Veliko Srediště) při hranicích s Rumunskem a hlavní město Bělehrad jsou dodnes domovem asi 2000 Čechů. 


Filmový dokument o životě krajanů v obci Gaj.


Češi jsou v Srbsku uznanou národnostní menšinou, jejíž právo na rovnost a zachování identity garantuje Ústava Republiky Srbsko z roku 2006. Bez ohledu na tuto skutečnost jejich národnostní uvědomění nezadržitelně slábne a asimilační trend pokračuje (vliv smíšených sňatků a dlouhého období bez výuky naší mateřštiny) – nelze než souhlasit s názorem, že do několika desítek let český jazyk z této oblasti zcela zmizí.


Českou menšinu na území Srbska zastupuje Česká národní rada. Tato organizace je nejvyšší a nadřazená ostatním organizacím, konkrétně Matici české, která zastřešuje jednotlivé České besedy a spolku Češi Jižního Banátu. Český jazyk a písmo nalezneme také v úředním styku, neboť čeština je jedním z úředních jazyků v obci Bela Crkva.

 

Česká beseda v obci Kruščica


Česká národní rada také potvrdila zavedení národních svátků české menšiny. Na 4. únor (Den české literatury), 28. březen (Den české vzdělanosti), 16. květen (Den České národní rady), 28. září (Den Čechů) a 4. říjen (Den českého jazyka). 

Po desetiletích absentující kultivace českého jazyka jsou do oblasti opět posíláni čeští učitelé, kteří učí českému jazyku a kultuře v rámci zájmové činnosti. Úsilím České národní rady se vrátil český jazyk do osnov základních škol - v obci Kruščica si mohli žáci první třídy zvolit od školního roku 2011/2012 volitelný předmět Český jazyk s prvky národní kultury. O českou výuku však ze strany rodičů není velký zájem.


Pro naše krajany, kteří přišli do srbského Banátu, bylo důležitým prvkem podpory krajanské soudržnosti katolické náboženství. U krajanů, rozptýleně žijících v Bělehradě, nehrála katolická víra nikdy výraznější roli, většina Čechů zde brzy přešla na pravoslaví. Dnes jsou Češi v Srbsku spíše pravoslavní či bez vyznání, s výjimkou prakticky všech banátských obcí, kde se katolická víra udržela. Odlišná situace je v obci Veliko Središte, kde jsou Češi vyznání evangelického.


Naši krajané v Srbsku se snaží udržovat kulturní život a národní tradice. Během roku pořádají taneční zábavy, divadelní představení, maškarní plesy, kulturní a církevní slavnosti. 


V budově České besedy v Kruščici jsme na pozvání našich krajanů shlédli folklorní vystoupení malých dětí i odrostlejší omladiny a poslechli si písně v podání místního pěveckého sboru. Čeština s výrazným srbským přízvukem nebyla zdaleka dokonalá a občasnou disharmonii hudebního doprovodu zaznamenalo i mé nemuzikální ucho, ale autenticita zážitku byla nesporná. Spontánní potlesk byl důkazem, že nás setkání s češtinou v hloubi Balkánu nenechalo chladnými.

 

Folklór v Kruščici



Velmi netradičním zážitkem pro mne bylo fotbalové utkání s místními mladíky na umělé trávě. Pokud bych nestál v jejich brance (fotbal jsem minimálně dvacet let nehrál), patrně by naše královéhradecké družstvo nezvítězilo. Po sportovní vsuvce následoval opět přesun do budovy Besedy, kam dorazila dvojice místních hudebníků s klávesami. Naplnili sál téměř nepříjemným hlukem balkánských rytmů, tančilo se srbské kolo, někteří muži ve dvojicích při společném tanci rozbíjeli o zem sklenice.  

 

Přátelský zápas na umělé trávě



Hostitelé se samozřejmě postarali i o naše žaludky. Na stolech se objevila vydatná polévka připomínající gulášovou, pljeskavica, bílý chléb a nakládané zelenina. Pilo se pivo a výborná kořalka.


Dalším místem, kde jsme se (celkem dvakrát) setkali se zástupci české menšiny, bylo Češko Selo. Obec s 21 domy a kostelem sv. Jana Nepomuckého z roku 1900 obývá asi 36 krajanů. Ulice, tedy štěrkové cesty mezi hrstkou domů, nesou jména Husa, Masaryka a Havla.  Zde nás přijal a provedl starosta pan Tesař se svou srbskou manželkou. Navštívili jsme bývalou školu, dnes etno muzeum, spolkový dům, prohlédli si pečlivě restaurovaný kostel (uvnitř s dalším darem Královéhradeckého kraje, sochou sv. Jana Nepomuckého – vytvořenou v kamenické škole v Hořicích) a přes náves s hejnem hus jsme zašli k panu starostovi domů na skleničku jeho Tesařovičky. Při odjezdu z obce nás průvodce, pan Grossman, který v Srbsku několik let pobýval, upozornil na poněkud kuriózní zařízení stojící na jejím pokraji – jakési „dělo“ na střelbu do mraků proti hrozbě krupobití (místní pečují o jabloňové sady).

 

U pana Tesaře na kořaličce - Češko Selo



Druhá návštěva připadla na večer následujícího dne, který jsme s několika krajany a českou učitelkou strávili ve spolkovém domě. Pár hezkých hodin odstartovala večeře – guláš, těstoviny, zelný salát, populární srbská piva Jelen a Lev a jak jinak výborná jablkovice. Následovala spousta písniček v podání české učitelky a výborného hudebníka a zpěváka Ládi Sauera za sborového doprovodu nás všech ostatních.

 

U krajanů v Českém Sele






Cenné informace jsem čerpal z této diplomové práce.