Pietro Andrea Mattioli ve svém Herbáři neboli Bylináři (česky 1562) píše: "jmelí na žaludovém stromě aneb dubu v zimě list svůj potracuje". Má na mysli ochmet evropský který jsem, ač teplomilný, potkal při letošní vánoční vycházce kolem Chroustkova. 

Dnes, 12. května 2022, smrky ve středních polohách kolem Trutnova nepřehlédnutelně kvetou - dílem přirozený běh semenných roků, dílem zoufale sebezáchovná snaha stresovaných stromů vyprodukovat maximum potomstva. Kvetou a zároveň mnohé z nich umírají napadeny nebývalým množstvím kůrovců.  Další rok nevídané kalamity ...

Počasí dnes po ránu z okna hodně mátlo. Ani minus desítka mne nemohla odradit od úmyslu vyzkoušet si sestavu Canon 80D + SIGMA 150-600 mm f/5-6,3 DG OS HSM Contemporary. Tažné ptactvo bylo v pohybu, ale nekonec z toho vyšel spíš zimní motiv hodujících čížků. Jaro je už, alespoň v ptačím světě, konečně zase tady.

Roky tlející torzo buku na rozcestí mezi Svobodou nad Úpou a Janskými Lázněmi ozdobily uprostřed léta plodnice nehojné a nezaměnitelné houby - kukmáku bělovlnného. Plodnici se mi sice nepodařilo zastihnout ve stádiu půvabného bělostného vajíčka, i tak jde o nález, na který nemá člověk štěstí každý den.

Josefovské louky - lidské nadšení podložené odborností, lidská vytrvalost a voda - to je, lakonicky řečeno, celé tajemství místa, kde příroda ukazuje co by uměla, kdybychom jí sem tam ponechali šanci. Léta posílám nějaké drobné a s úctou sleduji rozvoj ptačího parku.  

Dostatek vody, slunce a víceméně otevřená krajina, to jsou obecné charakteristiky biotopu většiny našich vážek. Fascinující, pravidlo potvrzující výjimkou je páskovec dvojzubý, vážka podle dostupných údajů do roku 2004 zaznamenaná v Krkonoších pouze v jediném exempláři v Obřím dole. V červenci a srpnu letošního roku jsem měl možnost pozorovat v okolí Svobody nad Úpou obě pohlaví tohoto našeho jediného krenofilního druhu a jednoho ze tří taxonů rodu páskovec (Cordulegaster), kam patří i největší evropská vážka Cordulegaster heros, nalezená v roce 2009 i u nás, v oblasti Chřibů, kde se jí zdá se daří. 

Dnes jsme s manželkou zažili ve Florencii spoustu rozličných věcí. Zbyl čas i na pozdně odpolední procházku po levém břehu řeky Arno, od Ponte Vecchio po Ponte San Niccoló. Část břehu, v době naší návštěvy těsně po opadlé vodě záplav, tu byla proměněna (nebo spíš ponechána) do podoby tzv. Třetí zahrady (Terzo Giardino). Více než hektar prakticky divoké přírody uvnitř města je pro ptáky a tedy i pro milovníky ptactva atraktivní.  

Ještě před čtrnácti dny bych v tak náhlý obrat vývoje počasí nevěřil. Proto jsem byl dnešním setkáním docela překvapen.  Jižní expozice, mozaika květnaté louky, lesa i vlhčích mikrobiotopů a kamenité podloží hostí u naší zahrádky nevelkou, ale stabilní populaci zmijí. Tentokrát jsem pozoroval patrně loňské mládě vylézající z pod hromady větví narovnané u ohniště. 

Noční mrazy střídají už pár dnů slunečné dny, šišky smrků prosychají a semena jsou optimálně vyzrálá. Podobně je tomu i u klečí a omorik, pro semenožrouty je prostřeno. Přímo před okna školní budovy nyní přilétají křivky a ty jsem se vydal fotografovat. Krátká vycházka z tepla kanceláře dopadla úplně jinak než jsem si představoval, přesto zajímavě.

Jen pár set metrů od lesku škodováckého "pentagonu" končí ulice Jana Palacha vzácně nevzhledným kruhovým objezdem. Tady začíná mladoboleslavské království drobných zemních hlodavců - u nás kriticky ohrožených syslů obecných.