Dorůstal jsem v rozděleném světě, ve stínu hrozby SDI - hvězdných válek. Vedle znělky normalizačních televizních novin Československé televize zůstaly zprávy o tomto projektu amerického Pentagonu mou nejintenzivnější vzpomínkou na tehdejší hlavní zpravodajský pořad. Bipolární svět mého dětství měl přesto řád.

Následoval rozpad východního bloku s lety iluze konce dějin a naivní perspektivou konečného vítězství konzumu a západní demokracie. To všechno už je pryč a rozumět světu dnešnímu není jednoduché ani pro velmi zvídavého člověka, natož abychom se pozastavovali nad existenciálními úzkostmi těch, kteří mají jen minimální vůli hledat odpovědi.

Zamýšlet se nad leskem a bídou válčení je už zase hodně aktuální. Snad nás opět čím dál frekventovanější slovo "válka"  bude vést spíš k rozumným řešením než jejich opaku.

"Co se mohlo stát v tak neuvěřitelně fádní krajině? Nic!
Akorát tam za jediný den pozabíjeli tolik lidí, že jejich krev tekla úvozem z kopečka Chlumu do Rozběřic a dva roky se prý nedalo v polích orat pro samé kosti. Proboha! A proč to všechno?"

Vladimír Körner, Svíbský les, 1975

Tak se ptá na úvod novely, která měla být prologem velkému románu o válce z roku 1866 jeden z mých oblíbených autorů.

Ptá se znepokojivě a jeho otázka se mi vkrádala na mysl během dnešní cesty po bojišti konečného střetu války šestašedesátého roku. Ve Svíbském lese, Čistěvsi, Lípě, na Chlumu, v Rozběřicích a Střezeticích ...

Vladimír Körner odpovídá na znepokojivou otázku ve stejném duchu: 

"Proč? Protože mír trval příliš dlouho a lidé se už nemohli dočkat, až budou zabíjet.

A zapomněli, že budou pozabíjeni oni ..."

Dokument ČRo Hradec Králové