Jdi na obsah Jdi na menu

Španělsko - Barcelona - Sagrada Familia 2015 09

Tahle stavba, vlastně spíš její silueta poutala mou pozornost už dávno. Proto jsem třetí hodinu odpolední 21. 9. 2015 netrpělivě očekával. Po vydatné porci exkurzí po barcelonských školách konečně zastavil náš autobus v ulici Carrer de Lepant, jejíž jméno upomíná na slavnou křesťansko-tureckou námořní bitvu v níž přišel o ruku tehdy čtyřiadvacetiletý autor románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.

 

Po pár stech metrech přicházíme ke staveništi. Stavební jeřáby, shon a protisvětlo - to byly mé první dojmy. Naštěstí je později překryly mnohé další, podstatně příjemnější. Na vstup do areálu chrámu jsme si ještě museli počkat, takže následovalo obcházení kol dokola a pořizování prvních fotek. K tomu by byl ideální celý volný den. Obcházet si se sluncem v zádech stále se rodící, zdánlivě chaotický celek a propátrávat bohatou výzdobu průčelí. Vzpomněl jsem si na Viléma z Baskervillu. Jak by asi Ecův hrdina svému žáku přibližoval ten který prvek biblické symboliky na fasádách stavby, která se v záměru Antoni Gaudího měla stát "poslední velkou svatyní křesťanství"?

 

Se zpožděním se objevila naše španělská průvodkyně, bez níž skupinu dovnitř nepustí. Než si nás převzala, nezbývalo než bdělé ochrance odevzdat kapesní nůž (byl čestně vrácen), plechovku piva Estrella (nenávratně ztracena) a nafasovat přijímač se sluchátky. Poslouchal jsem spíš napůl ucha a věnoval se focení severovýchodní fasády Narození. Průvodkyně upozornila také na sochy, které byly zničeny za občanské války a jejichž dnešní podobu ztvárnil Gaudího obdivovatel a pod jeho vlivem i křesťanský konvertita, japonský sochař Etsuro Sotoo (nesou prý rysy tváří jeho rodiny), také autor polychromovaných vstupních dveří zdobených rostlinami, hmyzem a ještěrkami.

 

Právě těmi jsem vkročil do nitra chrámu zalitého jemně odstupňovanými, sytými barvami světla vykouzleného přes okenní vitráže. Vzhlédl jsem vzhůru a obdivoval sloupy větvící se do podoby stromových korun mezi nimiž se nad kněžištěm vznáší zdobné ciborium s křehce působícím ukřižovaným Kristem. Tak jako ostatní ze stovek lidí uvnitř jsem procházel, zíral a fotil společně se stále dotírající myšlenkou, že to vše kolem mne je ilustrace k slovníkovému heslu genialita.

 

Zklamán jsem nebyl ani prostě ztvárněnou fasádou Umučení. Sochař Josep Maria Subirachs zachytil výjevy noci před ukřižováním a ukřižování samého velice stroze - zaujala mne socha s rysy Antoni Gaudího klečící vedle postavy držící roucho s Kristovou tváří a také číselná tabulka poblíž sochy Jidášova polibku. Součet ve všech sloupcích i řádcích dává číslo 33, Ježíšův věk v době ukřižování.

 

Závěre prohlídky celé té fascinující změti stavebních prvků, křesťanských symbolů a přírodních motivů patřil návštěvě podzemí - nevelkého muzea s architektonickým ateliérem. Upoutala mne vitrína se sítí provázků a malých sáčků (prý s pískem), pomocí nichž hledal Gaudí optimální statické řešení svého veledíla. Také citáty na stěnách.

 

Věta, kterou ke Gaudímu pronesl v roce 1878 při předávání diplomu ředitel barcelonské Escola d'Arquitectura de Barcelona, Elies Rogent: "Dnes jsme dali titul buďto géniovi, nebo úplnému bláznovi - až čas ukáže, co je pravda.", se ve své prvé části naplnila - neváhejte a jeďte se na to podívat.